Obec Bartošovice
ObecBartošovice

Obec

Znak a prapor obce Bartošoviceerb

Obecní znak

Symbolika dvou zkřížených figur spočívá v odkazu na zasvěcení bartošovického kostela sv. Petru a Pavlu, patronům obce. Sv. Petra zastupuje jeho typický atribut klíč, sv. Pavel je reprezentován mečem. Počet dvou přeložených figur zároveň vystihuje počet dvou integrovaných obcí, Bartošovic a Hukovic. Tzv. heroldská, neboli geometrickým dělením štítu vzniklá figura čtyř snížených hrotů je převzata z erbu rodiny Malabailů z Canalu. Stříbrnočervená kombinace připomíná erb další významné bartošovické vrchnosti a také historickou moravskou zemskou příslušnost obce.

Prapor obce

Červený list s kosmo položeným bílým mečem hrotem nahoru šikmo přeloženým bílým klíčem zuby dolů. Ve vlající části bílý svislý pruh široký 1/2 délky listu se čtyřmi trojúhelníkovitými zuby sahajícími do poslední čtvrtiny listu.

Historie obceKostel

1999 - výročí založení obce - 600 let

3. červenec 1999 se stal významným dnem pro naši obec. V rámci oslav 600. výročí založení obce uspořádala TJ Sokol I. ročník fotbalového turnaje starých gard "O pohár starostky obce", na sále OB vystoupila Borovanka a lidový vypravěč. Oslavy 600.výročí založení obce vyvrcholily vysvěcením obecních symbolů v kostele sv. Petra a Pavla. Poté následovalo slavnostní setkání představitelů obce, zástupců spolků a organizací, starostů okolních obcí v prostorách zámku. Téhož dne proběhlo setkání "padesátníků" a pouťová zábava v prostorách zámku. Při příležitosti 600. výročí založení obce byla vydána publikace o historii obce, vlaječky, samolepky a další propagační materiály. V tomto roce byla provedena oprava kostelních hodin, na kterou přispěli občané formou veřejné sbírky. Po několika desítkách let byly kostelní hodiny opět zprovozněny. V závěru roku se obec Bartošovice stala členem sdružení obcí - Region Poodří. Byla zpracována strategie rozvoje obcí se zaměřením na cestovní ruch a turistiku. 18.12.1999 se konal v místním kostele vánoční koncert dětského pěveckého souboru Ondrášek z Nového Jičína. V roce 2000 byla zahájena III. etapa plynofikace, čímž byla ukončena plynofikace celé obce. Bylo vybudováno dílo v hodnotě téměř 18 mil. Kč. Zplynofikována je i většina obecních objektů a bytů. Na jaře byla zahájena rekonstrukce zámeckého parku. Stromy přestárlé a poškozené byly vykáceny, místo nich byla provedena náhradní výsadba 100 kusů stromů a 2300 keřů. Terénní úpravy a založení trávníků bude průběžně pokračovat. V zámku byla provedena oprava balkónu s položením dlažby. Na podzim byla zahájena poslední etapa regulace Bartošovického potoka pod hrází na horním konci obce. V tomto roce byl připraven projekt kulturních a sportovních akcí pod názvem: "Vraťme obci společný kulturní život a tradice, bavme se sami." Cílem projektu bylo organizačně propojit činnost současných aktivních spolků v obou částech obce a vytvořit z nich tým, který se bude podílet na organizaci akcí v obci. Vstup do Nového roku 2000 byl zahájen Silvestrovskou zábavou v Hukovicích a následovala plesová sezóna. Jarní měsíce byly věnovány akcím zaměřeným na ochranu přírody, na úklid obce. 30. duben - v dopoledních hodinách II. ročník "Bartošovických okruhů" v délce 5, 10, 15 km. Trasy jsou určeny pro všechny věkové kategorie a jsou vedeny po okolí obou částí obce. Ve večerních hodinách byl uspořádán v areálu ve středu obce I. ročník "Sletu čarodějnic" a stavění máje. Akce s nebývalým úspěchem a účastí. 24.června se konaly "Hry bez venkovských hranic", účastní se obce Regionu Poodří - Bílov, Kujavy, Pustějov, Hukovice a Bartošovice. Soutěžilo se v netradičních disciplínách - hod řepou, válení sudů, lovení kaprů, dojení, stavění stohu slámy a hod syrovými vejci. I přes nepřízeň počasí velice zdařilá akce. 1.7. tradiční setkání "Padesátníků" s pouťovou zábavou v zámku. 5.7. II. ročník v kopané starých gard "O pohár starostky obce". Ve dnech 20. - 22. 10. proběhla výstava ovoce a zeleniny, spojené se soutěží o "Jablko vesnice". Vystavovalo se ovoce, zelenina a ostatní výpěstky a produkty našich občanů. Ženy z obou částí obce napekly tradiční koláče (pecáky). 28. 10. proběhl Den otevřených dveří ve Stanici pro záchranu živočichů s otevřením nových prostor. Rovněž v těchto dnech probíhal tradiční výlov rybníka. Byly připraveny rybí speciality a občerstvení přímo u rybníka nebo v reprezentativních prostorách zámku.

Historie obce 1991-1998

V roce 1991 se obec přihlásila k programu "Obnova vesnice". K 30.6. bylo zrušeno oddělení jeslí v mateřské Zškole. Byla zahájena privatizace provozoven Jednoty (potraviny, textil, restaurace). Soukromé podnikání se rozšířilo na 27 zařízení (především v oboru služeb). Byla dokončena 4. etapa regulace potoka a_ na horní konec obce. V dubnu roku 1992 prodal obecní úřad "Národní dům" a po rekonstrukci objektu byla v listopadu téhož roku uvedena do provozu pekárna. Základní škola na základě projektu byla přijata mezi 22 škol České republiky, které byly zařazeny do projektu "Zdravá škola". Ve škole vzniká nové Fit centrum - jako první zařízení tohoto druhu na školách okresu. Z kulturních akcí se konal I. ročník "Srazu nerodáků" s pouťovou zábavou. Tato úspěšná akce se stala prvním krokem k založení nové tradice "Setkání padesátníků" konané každoročně v době konání bartošovické pouti. Osvětová beseda začala vydávat "Bartošovický občasník", který se po čase stal pravidelným měsíčním periodikem s názvem "Zpravodaj Bartošovic". ŠZP vrátil v rámci restitucí 530 ha půdy. Nově byla vybudována linka k údržbě traktorů s mazací a mycí linkou s uzavřeným oběhem vody. Na byty byla rekonstruována budova bývalé STS. V roce 1993 byla provedena rekonstrukce obecních bytů v kolonii a vybudována čistička odpadních vod. Bylo započato s rekonstrukcí kabin na hřišti. Školní sportovní klub začal samostatně organizovat odpolední a večerní sportovní činnost v tělocvičně a posilovně. Kino a knihovna přešlo pod správu obce. Velký úspěch měl první obecní bál s předtančením profesionálních tanečních párů i tanečního souboru žáků školy. K poslechu a tanci hrála skupina Pavla Nováka. Změny nastaly v Mysliveckém sdružení 14.prosince 1993 bylo Myslivecké sdružení Bartošovice samostatně registrováno.29.března 1994 soudním rozhodnutím zůstal zámek definitivně v majetku obce. Stromy v zámeckém parku byly napadeny chorobou a tak muselo být vykáceno 35 vzrostlých jilmů. Další práce pokračovaly na rekonstrukci kabin, byla vybudována místnost bufetu a sociální zařízení. Občané měli v obci k dispozici pobočku České spořitelny, bylo otevřeno řeznictví v části přestavěné hasičské zbrojnice. V pískovně na horním konci obce se začal opět těžit písek. Od školního roku 1993-94 začaly všechny děti z Nové Horky opět navštěvovat naši základní školu. Podařilo se zajistit výuku hry na hudební nástroje v základní škole, aby žáci nemuseli dojíždět. V soutěži Zdatné děti získali žáci 5. třídy opět přední umístění v republice, skončili na 6. místě. V roce 1995 probíhala přestavba obecního domu č.p. 320, generální oprava vodovodu v domě č.p. 138. Na opravu střechy a fasády zámku bylo v tomto roce vydáno 792 151,- Kč. Po 40 letech se přestěhovala školní jídelna do zámku a budova č.p. 148 i se školními dílnami a částí přístavby kotelny byla vrácena v restituci. Po mnoha letech dislokace v prostorách obce byl v roce 1995 přestěhován vojenský raketový útvar do Frýdku-Místku.( z Hukovic - Lapače).V roce 1996 pokračovaly práce na opravě fasády zámku. V domě č.p. 320 bylo adaptováno 5 obecních bytů s čističkou odpadních vod. Na základě velkého zájmu obyvatel obce bylo rozhodnuto o plošné plynofikaci obce. Byl zpracován projekt. Soutěž Zdatné děti se z 5. třídy základních škol přesunula do 6. třídy a v tomto roce naši žáci získali opět vynikající umístění v rámci republiky skončili na 2. místě. V roce 1997 se hlavní akcí roku stala oprava omítek dvou stran a střechy zámku. Náklad vzrostl na 1 400 000,- Kč. Pokračovala plynofikace obce. Nákladem 3 350 000,- Kč byla vybudována vysokotlaká přípojka plynu, včetně regulační stanice. Byla zahájena I.etapa výkopu středotlakých rozvodů na dolním konci obce nákladem 5 950 000,- Kč.Nezapomenutelným, nejen pro občany naší obce, zůstane červenec roku 1997, kdy území celé republiky postihly rozsáhlé povodně. Svůj účel splnily vystavěné hráze a regulované části Bartošovického i Hukovického potoka. Podle odhadů zachytila hráz na horním konci obce více než 1 000 000 kubíků vody. Hráz mezi naší obcí a Sedlnicí se naplnila po okraj. Tato hráz, které se v předcházejícím období nepřikládal význam, chránila obec obrovskou měrou před pohromou. Zadržela 350 000 kubíků vody. Hráze nápor vody vydržely. Na dolním konci obce byly zatopeny rodinné domy vodou z řeky Odry a poškozených hrází rybníků. Na horním konci obce, kde nebyla provedena regulace potoka, zatopila voda několik rodinných domů. Katastrofické záplavy na Severní Moravě byly označeny za stoletou vodu. Na Lysé hoře je překonán stoletý srážkový rekord, 6.7. spadlo na metr čtvereční 234 litrů vody. Povodní byly způsobeny velké škody na majetku obce, občanů a zemědělských porostech. V lednu 1999 byla zahájena II. etapa plynofikace ze středu obce směrem na horní konec. Akce byla předána včetně oprav komunikací v měsíci srpnu. V průběhu roku byla opravena Meinertova hrobka. V zámeckém parku byly vybudovány chodníky v délce 1,5 km.

Historie obce 1968 - 1990

V roce 1968 bylo rozhodnuto využít prostor v zámku, byla otevřena Zámecká vinárna. Na svou dobu byl provozován exkluzivní podnik (byla nabízena teplá jídla, zmrzlina , široký sortiment vín a destilátů).Byla započata výstavba nové tělocvičny a kotelny u základní devítileté školy. K nejaktivnějším organizacím patřil Svazarm - automotoklub, který uspořádal již 9. ročník motokrosu pro jezdce Severní Moravy. Na této akci se též aktivně podílel ČSČK.V této době byly postaveny dvě samoobsluhy se smíšeným zbožím na horním a dolním konci obce. 9.května 1969 byla předána do užívání tělocvična , školní dílny, na podzim byla do provozu uvedena nová kotelna na tuhá paliva.. 16.1.1970 byl v novém kině s kapacitou 100 diváků slavnostně promítnut širokoúhlý film.Opět v létě postihla obec obdobná pohroma jako v roce 1966. Po vydatných deštích se 4.srpna poprvé v tomto roce vylila z břehů Odra, Bartošovický potok zaplavil část obce. 10. srpna v ranních hodinách nastala průtrž mračen, během hodiny se zvedla hladina potoka o 2 metry. Kalné vody zatopily 45 domů, 23 občanů muselo být evakuováno. Obec apelovala na slib představitelů státu regulovat Bartošovický potok a vystavět další protipovodňové hráze. 1.9.1970 byl zahájen provoz v rekonstruované mateřské škole. V roce 1971 byla otevřena "panelárna" JZD, která vyráběla prefabrikáty silážních věží, byla ukončena stavba protipovodňové hráze na Hukovickém potoku, inovovány obřadní místnosti v zámku.Nutno zmínit velice dobré výsledky TJ Sokol v kopané. Žáci postoupili do nejvyšší soutěže v republice a jejich soupeři se stali i takové kluby jako Baník Ostrava, VŽKG Ostrava a další. Po dva roky naši nejmladší reprezentanti psali historii republikové kopané.V roce 1972 byl regulován potok, ZDŠ byla napojena na vodovod, opravovány byly byty starého zámku, přestavěny 4 hotelové pokoje. Farní budova byla církví předána do užívání Vlastivědného ústavu Nový Jičín. S rozvojem místní dopravy byly vybudovány autobusové zastávky na horní konec obce.K 1.1.1973 byl uskutečněn převod připojení JZD k Vysoké škole veterinární v Brně, došlo ke sloučení v jeden celek. 20.7. byla zahájena přístavba oddělení jeslí při mateřské škole. V kopané muži obsadili 2. místo okresního přeboru, dorost pokračoval úspěšně v krajské soutěži I A třídy.V roce 1974 ukončena výstavba kuchyně a jídelny v zámku a předána ŠZP VŠV, byly postaveny nové hygienické prostory na sále Osvětové besedy.V roce 1975 byla provedena přeložka potoka ve středu obce v délce 300 metrů a potok se dostal přibližně do původního koryta. 21.1.1975 bylo otevřeno oddělení jeslí v mateřské škole a byl tak předán celý objekt s plným vybavením,včetně prádelny. Začal pracovat ženský pěvecký soubor Oktet a v září byl založen tenisový oddíl "Bates".První leden 1976 byl počátečním dnem integrace obcí Bartošovic a Hukovic. Celkový počet obyvatel 1643, z toho v Hukovicích 328. Do konce roku byla ukončena hrubá stavba přístavby základní devítileté školy.V únoru 1978 byla stavba ukončena a předána do užívání. Od roku 1978 se součástí ŠZP VŠV stala kovodílna, byla subdodavatelem VŽKG Ostrava. Vyráběla šnekové přihrnovače a hrabicové dopravníky pro senážní věže. Zároveň prováděla jejich montáž po celé republice. Součástí podniku byla i dřevodílna. V roce 1978 prováděl Svazarm opravy v pískovně, a tak se zde mohly konat "Kontrolní závody československých reprezentantů" v motokrosu. V tomto roce se v pískovně pořádal ještě krajský terénní motokrosový závod.23.2.1980 byla slavnostně předána po generální přestavbě ZDŠ, byly provedeny přesuny pošty a MNV v budově č. p.135. V 80. letech narůstá aktivita v oblasti sportu a tělovýchovy. Aktivně pracuje ZRTV TJ Sokol, Svazarm. (kynologové pořádali II.celostátní přebor ve výkonu služebních psů). Svazarm byl nadále nájemcem pískovny a další motokrosové závody nesly od roku 1983 název "Písková rokle". Žáci školy postoupili do celostátního kola Poháru rozhlasu, v Běhu deníku Práce, družstvo chlapců zvítězilo v krajském finále a 5 žáků školy se stalo přeborníky okresu v lehké atletice. Organizace pořádaly řadu kulturních a společenských akcí. 12.6.1983 byla zahájena výstavba zdravotního střediska a do konce roku byla ukončena hrubá stavba. Na hřbitově byla adaptována smuteční místnost.28.10.1983 byla otevřena Stanice pro záchranu sov a dravců. Zpočátku měla stanice k dispozici 15 voliér o rozměrech 3 x 3 x 3 metrů, zahradní domek s přípravnou krmení, místnost pro chov laboratorních zvířat.Hlavním úkolem v roce 1984 zůstala výstavba zdravotního střediska, opravovalo se schodiště v zámku, bouraly se stavby hospodářských budov u mlýna na Odře. ZDŠ připravila pro občany soutěž generací - 1. ročník štafetového běhu 100 x 1000 metrů. Celkem se běhu, který trval 8,5 hodiny, zúčastnilo 236 běžců. Nejstarším účastníkům bylo přes 60 let, nejmladší nechodil ještě do školy. V samotném závodě zvítězili dospělí, ale zvítězili všichni, kteří se zapojili.V roce 1984 dobudoval ŠZP VŠV velkokapacitní teletník pto 850 kusů zvířat.V závěru roku 1985 byl zahájen provoz internátní školy pro 56 dětí a 7 vychovatelů z Namibie v zámku a základní škole.V roce 1986 byla po 40 měsících dokončena výstavba zdravotního střediska v celkové hodnotě 2 359 000 Kč.V roce 1987 byla zahájena výstavba sportovišť základní školy,travnaté hřiště pro kopanou, víceúčelové hřiště s běžeckou dráhou. Dále byla provedena rekonstrukce elektroinstalace v zámku a v sále Osvětové besedy, regulace části Bartošovického potoka.V roce 1988 byla provedena úprava potoka směrem k zámku a na horní konec.Byla ukončena výstavba sportovišť. Děti z Namíbie opouštějí obec,stěhují se do Prachatic.Výborné výsledky dále získali žáci školy ve sportu. Zdatné děti - soutěž 5. tříd, žáci zvítězili v okrese, v republice obsadili 19.místo.V roce 1990 pokračovaly práce na regulaci potoka, byla provedena úprava a výsadba zeleně na hřbitově. Proběhla demolice "panské " sýpky z 2. pol. 18. století na Zámeckém dvoře.Kamenný erb Podstatských z Prusinovic byl odvezen do Vlastivědného muzea v Novém Jičíně.

Historie obce 1945-1967

V květnu 1945 byl ustanoven první národní výbor. Veškerou správu již od prvních dnů svobody převzali noví a staronoví obyvatelé. Dne 14.září byl doplněn národní výbor na počet 25 členů a volby do něj se během příštích měsíců několikrát opakovaly. Změny nastávaly na základě výsledků paritního zastoupení politických stran v ústavodárných orgánech. Pro školní rok 1945-46 byla obecná škola organizována jako pětitřídní. V budově mateřské školy byla otevřena poradna pro matky a děti, do níž 2 x měsíčně docházel lékař. 1.1.1948 bylo v sále Národního domu otevřeno státní kino "Beseda" s kapacitou 270 míst, promítalo se 3 x týdně. V roce 1950 byl v obci zřízen svépomocí rozhlas. Bylo založeno JZD. Od 1.1.1950 se stala součástí národního výboru i matrika pro Bartošovice, Sedlnice a Hukovice. Od roku 1950 bylo v obci zřízeno sídlo Učňovské školy zemědělské (do roku 1955 zaměřeno na chovatelství, od roku 1955 rozšířeno i obor pěstitelský). V roce 1958 jsou v obci dvě myslivecké honitby, organizace Sokol, Jednota, ČSPO, ČSČK, Svaz zahrádkářů, Obvodový včelařský spolek. V roce 1959 se Bartošovice poprvé ve své historii dostaly do seznamu železničních stanic v jízdním řádu. Mezi Studénkou a Sedlnicí byla zastávka Bartošovice, ovšem bez železniční budovy a bez zastavení vlaku. V této době byl přestavěn v centru obce na č.p.138 obchod na samoobsluhu. V roce 1963 byla dokončena výstavba vodovodu, realizována stavba letního kina. V roce 1966 byla ukončena činnost zemědělského odborného učiliště v zámku. V tomto roce postihla obec průtrž mračen s následnou povodní. V pátek 22. července se v dopoledních hodinách rozpoutala prudká bouře. Srážky byly tak vydatné, že během dvou hodin spadlo 90 mm vody. Z kopců, svahů a polí se valily přívaly vod, koryta se plnila kalnou bahnitou vodou. Hladina Bartošovického potoka po celé délce se během krátké chvíle zvýšila o několik metrů. Proud vody strhával všechno, co se nalézalo v jeho dosahu. Výsledek povodně byl hrůzný. 11 rodinných domů bylo ihned srovnáno se zemí, vážně bylo poškozeno 167 domů. Pojišťovna likvidovala 317 pojistných událostí. Uhynuly stovky domácích zvířat. Jen to jediné bylo dobré, nebyly ztráty na lidských životech. Řadu jednotlivých případů, ale také celou situaci popisuje publikace, která vyšla v roce 1967 s názvem "Vodě neunikneš". Povodeň určila na řadu let rozvrh práce občanů obce. Rovněž činnost organizací byla zaměřena na práce při obnově vesnice.

Hukovice

1.leden 1976 byl počátečním dnem integrace obcí Bartošovic a Hukovic. Celkový počet obyvatel k tomuto dni činil 1643, z toho 328 v Hukovicích. Dodnes tvoří místní část obce Bartošovice.

Pověsti

O rusalce z řeky Odry

Odro, Odro, jaká ty jsi krásná a kouzelná řeka! Ale když se rozhněváš, je zle v Oderském úvalu. V Bartošovicích žil před dávnými a dávnými lety jeden mlynář a ten měl jediného syna. Jediného syna, mládence švarného, radost se na něho podívat. Robu mlynář pochoval při jeho narození, a tak se nedivte, že ho opatroval jako oko v hlavě. Však měl jenom toho jediného. Synek vyrostl, nejedna děvucha se po něm ohlížela. Bohaté, chudobné, černovlásky i plavovlásky, každá z nich by si ho ráda vzala. Jen kdyby se na některou usmál, jen kdyby některé slovíčko řekl, a mohla být za měsíc svatba. Ale synek se na žádnou děvuchu ani nepodíval, se žádnou nepromluvil, no ani k muzikám nechodil, jako by děvuchy nebyly na světě. Sedláci, kteří měli doma dcery na vdávání, nejednou starému mlynáři nadhazovali, že by měl syna oženit. Hned tu, hned tam slyšel: "Ty máš syna, já mám dceru, dáme to dohromady. Moje děvucha je jako jiskra a věno má podle toho. Bude to výhra pro tebe i pro mě." Mlynář, i když by rád viděl, aby syn už do mlýna nějakou nevěstu přivedl, se takovým řečem jen smál a obvykle na ně odpovídal: "Co syn, ten má času dost a dost. A šumnou bohatou nevěstu dostane, kdy bude chtít." A tak všecky děvuchy o tom synkovi říkaly, že je pyšný a že to má po tátovi. Ale synek pyšný nebyl. Pravda bylo, že ještě neuviděl tu, která by se mu líbila. No jedna tu byla přece. Líbila se mu Odra. Jak měl volno, jen k řece. To byla jeho děvucha. Když si na ni vzpomněl nebo u ní lovil ryby, jako by v něm všecko zpívalo: "Odro, Odro, jaká ty jsi krásná a kouzelná řeka! Žádná z děvuch není nad tebe!" jednou k večeru též lovil ryby v Odře nedaleko jezu. To se ještě v řece rybami jen hemžilo. Hemžilo nehemžilo, bylo to jako s uděláním, šestkrát už hodil do vody síť, ale když ji vytáhl, v té ani rybička. Synek se podíval vyčítavě na řeku a povídá: "Odro, dříve se od tebe nehnu, dokud nechytím aspoň jednu pořádnou rybu. I kdybych měl tady sedět do rána!" A po sedmé hodil síť do vody. Přišel večer, spadla noc a on ještě seděl u řeky. Vyšel měsíc, hledí přes křoví a vrby, kreslí zlaté pruhy na vodě, zde tenké, tam tlustší, no vypadá to jako by z vody vyrůstal palác se zlatými a mramorovanými sloupy. A palác z vody roste a roste, synek před ním sedí, ale všecky rybky mu utíkají do toho paláce, v síti pořád nic. Když už tam seděl skoro dvě hodiny a nic nechytil, znovu se podívá na řeku a praví: "Odro, Odro, jaká jsi nevděčná řeka. Já tě mám tak rád a ty mi nedáš ani rybičku běličku. Ale budu s tebou zápasit třeba do rána, však uvidíme, kdo s koho!" A jak u té řeky tak sedí a jak tam tak mudruje, panejane, co nevidí! Ten palác uprostřed řeky se otevře a z jeho brány vyplouvá člun a v něm jakási postava. Voda se před člunem čeří, vlnky od něho utíkají, po řece jako by někdo rozhazoval veliké zlaté prsteny. A ty prsteny se zvětšují a zvětšují, už jsou tak veliké, že přesahují řeku. Ale to nic, najednou se uprostřed prstenů na hladině řeky objeví zlatá loďka a v ní sedí krásná překrásná panna. Krásná, překrásná panna a celá nahá, zato z hlavy na ramena a z ramen až po kolena jí padaní zlaté vlasy, ty nejkrásnější šaty. Synek div nevykřikne: "Propánasvěta, to je rusalka z řeky Odry!" Často přečasto slyšel o ní vypravovat na večerních besedách ve mlýně. Věřil těm povídačkám, nevěřil, teď ji viděl před sebou živou. A byla ještě krásnější, než ji na těch besedách líčili. A v tom si vzpomeň, co jeden z těch besedníků povídal: "Kdo tu rusalku uvidí, ať nechá všeho, vezme nohy na ramena a utíká odtud, jináč ji načisto propadne. I kdyby se mu v síti házelo pět zlatých ryb, jen pryč a pryč!" Tak prázdná síť sem, prázdná síť tam, synek skok na nohy a užuž chce pádit odtud. Ale v tom uslyší: "Počkej, neutíkej! Copak jsi před chvíli neříkal, že mě máš rád?" Sotva synek uslyšel ten líbezný hlas, nohy jako by mu do země vrostly. Stál tam, stál, na tu krásnou překrásnou pannu se díval, na útěk ani pomyšlení. A čím dále se na ni díval, tím víc jí byl okouzlen. A ona zas: "Vidím, žes dosud nic nechytil. Vem síť, hoď ji ještě jednou do vody." Udělal tak, jak rusalka radila. Netrvalo ani pět minut a síť byla plná ryb. Jen se to v ní hemžilo. Panejane, jak to unese? Unese, neunese, zeptal se: "A co ti za to dlužím?" Rusalka se na něho usmála a řekla: "Dlužíš, nedlužíš, ale jestli chceš ty ryby, něčím zaplatit, skoč do mého člunu a projeď se se mnou po řece." Byla tak šumná, že synkovi se z toho zatočila hlava. Jak by ne, když šumnější děvuchu ještě neviděl. Co se tam bude rozmýšlet? A skok do člunu. Byl tam, sedl si vedle ní a jezdili vzhůru dolů po řece. Bránil se nebránil, najednou ji objal a políbil na její voňavá ústa. Políbil ji jednou, políbil ji dvakrát a byl celý v její moci. Kdopak ví, kolik těch polibků mu za tu noc dala ona. Možná že byste to nespočítali. Odro, Odro, jaká ty jsi krásná a kouzelná řeka! Žádná z děvuch se ti nevyrovná! Noc uplynula jako hodina, když už kohouti zpívali v dědinách, rusalka řekla: "Můj milý, musím už jít. Ale víš ty co, přijdi sem ještě sedmkrát, vždycky v sobotu za večera. Nebudeš toho litovat. Když sem přijdeš, nachytáš tolik ryb, co budeš chtít. Ale po tu dobu nesmíš políbit žádnou děvuchu kromě mne!" No to synek mohl snadno slíbit. A kdopak ví, co by neslíbil, kdyby si o to řekla. Tak byl poblázněný rusalčinou krásou. Než se ponořila do toho svého zlatého paláce, ještě řekla: "Tak přísahej při památce své matky, že přijdeš!" "Přísahám při památce své matky, že přijdu." A ona znovu: "To ti povídám, když nedodržíš slovo a o příštím úplňku nepřijdeš, zle s tebou!" A byla tu jenom řeka, na kterou padaly první jiskřičky úsvitu. Synek vzal ryby, vzal síť a šel domů. Bylo léto, neděle, vklouzl do stodoly a tam si lehl do slámy. Ráno vstal, přinesl ryby do kuchyně. Bodejť by ne, všichni se divili, kolik těch ryb nachytal. Ale synek ani muk o tom, kdo mu při tom pomáhal. Pomalu, pomalu míjel den za dnem, synek se nemohl dočkat, až tu bude příští úplněk. Ale i ten přišel. Byla sobota, byl večer, synek vzal síť a hajdy k Odře. Tam hodil síť do vody, netrvalo půl hodiny, nalovil tolik ryb, co chtěl. Spadla noc, nad lesy stoupal měsíc jak velký měděný peníz. Čím více stoupal, tím více bledl. Z řeky začaly vyrůstat zlaté a mramorové sloupy. Netrvalo dlouho a uprostřed řeky stál zlatý palác. No palác všech paláců. Jeho dveře se otevřely a z nich ve stříbrném člunu vyplula rusalka. Byla ještě krásnější než poprvé, zlaté vlasy jí padaly na ramena, s ramen až na kolena, na šaty, jaké žádná švadlena dosud neušila. Zastavila se u břehu a řekla: "Pojď sedni si ke mně." Sedl si vedle ní a rusalka s¨hleděla na něho velkýma mámivýma očima. Jeli po řece a ona začala zpívat. Bránil se, nebránil, synek ji objal a políbil na její voňavá ústa. Kdopak ví, kolikrát ji synek políbil za tu noc, kdopak ví, kolikrát ho za tu noc políbila ona, no radši to nebudem počítat, stejně bychom to nespočítali. A zatím člun plul sem a tam po řece, nikdo nevesloval, nikdo ho neřídil, možná, že ho táhly ryby za měsíční paprsky. Odro, Odro, jaká ty jsi krásná a kouzelná řeka! Žádná z děvuch nad tebe krásnější není! A tak v tom člunu jezdili až po sám úsvit. Když ze tmy šlehla první jiskerka dne, rusalka řekla: "Můj milý, ,nedá se nic děla, teď už musím jít. Ale budu tě zas čekat za měsíc. Přísahej mi, že určitě přijdeš!" Tak přísahal, že přijde, i kdyby ohnivé trámy padaly. Ještě mu připomněla: "Přijdeš, všecko bude dobré, nepřijdeš, zle s tebou!" Jen byl synek na břehu, člun se od něho odrazil a plul do středu řeky. Tam začal i s rusalkou klesat do vody. A jak se do ní ponořoval, mizel i ten zlatý palác, i ty jeho sloupy a střechy. Netrvalo dlouho, zbyla tu jen řeka a na ni padaly bílé jiskry úsvitu. Synek stál na jejím břehu, mnul si oči a ptal se: "Byla tu - nebyla?" No sám nevěděl. Vzal ryby, vzal síť a šel domů. Zase se vyspal ve stodole na slámě. Vstal, když už slunce bylo vysoko, a zanesl ryby do kuchyně. To se ví, všichni se divili, jak mohl tolik ryb nachytat. A tak bylo za třetího, čtvrtého a pátého úplňku. Při šestém setkání, ještě než začaly padat jiskry úsvitu na řeku, rusalka se synka zeptala: "A co kdybys u mne zůstal navždy?" Tak synek hned: "A co bych nezůstal? Přece víš, že tě mám rád a že bych krásnější děvuchu nenašel." A ona ještě rychleji: "Tak víš co, přijď tentokrát za týden. Já prozatím připravím všecko na naši svatbu. Vezmem se a bude. Zůstanem bydlet v mém paláci tak dlouho, dokud poteče řeka. Oba věčně mladí. Ale abys neřekl, třikrát do roka tě pustím na svět. Jenom tě varuji, o té naši svatbě nikomu ani muk! Ani svému tatínkovi nic neříkej! A teď mi přísahej při naší lásce, že určitě přijdeš!" Tak přísahal při té jejich velké lásce, že příští sobotu určitě přijde. Když spadla první jiskerka úsvitu na řeku a oni se loučili, ještě mu připomněla: "Nepřijdeš, zle s tebou. A kdybys to snad nevydržel a někomu to pověděl, že budeš mít se mnou svatbu, zle bude i s tím, kdo ti to bude vymlouvat. Abys to věděl!" Řekla to, dovezla ho na břeh a zas odplula doprostřed řeky. Tam její člun začal klesat do vody mezi ty zlaté a mramorové sloupy, a zas nebylo nic. Byla tu jen Odra, ta krásná a kouzelná řeka v ranních šatech. No ta nejkrásnější z děvuch se jí nemohla vyrovnat. Synek vzal ryby, vzal síť a šel pomalu k mlýnu. Cestou myslel jen na to, jaké to bude, až bude žít pořád s rusalkou v tom jejím paláci. Divte se nedivte, hned ho to lákalo, hned ho to lekalo. Vlezl do stodoly na slámu, že se tam vyspí. Spal nespal, i ve snu se mu zdálo o té podivné svatbě. Sotva vstal, všecky jeho myšlenky se točily kolem rusalky, kolem té jeho svatby a kolem toho, co mu rusalka řekla. No hned se té svatby bál, hned se jí nebál. A tak i v ostatních dnech. Robil, robil, ale všecko, za co vzal, mu padalo z rukou. I jeho tatík už delší dobu pozoroval, že se synkem se něco děje. Ani ostatním ve mlýně neušlo, že už to není ten veselý a bezstarostný synek jako dříve. Ale co by se tam do něčeho pletli, co není jejich starost. Je tu tatík, ať si to se synkem vyřídí. A opravdu, tentokrát to mlynáři nedalo. Viděl, synka něco trápí, nemůže to jen tak nechat. V sobotu ráno, začínal takový dusný den, když seděli při snídani u stolu, povídá: "Synku, copak se ti stalo, že chodíš jako by ti kury chléb sežraly? Vzpamatuj se, vždyť až tu budeš po mně hospodařit, s takovou bys brzy přišel na žebrotu. Jsi nemocný čí co?" No synek na to všecko: "Ale tatíčku, nic mi není. Jsem zdravý jako ryba v Odře." Tatík se nedal odbýt, naléhal dál: "Dobrá, nemocný nejsi, ale vidím, něco tě trápí. Svěř se mi s tím. Řekneš mi to, jako bys půl toho trápení za sebe hodil." Synek sám už toužil se někomu se svým tajemstvím svěřit. Matku neměl, zbyl mu jen tatík, tak co měl dělat? Když tatík na něho naléhal a naléhal, nakonec přece jen řekl: "Táto, když ti to řeknu, nebudeš se mi smát?" "Ale to se ví, že nebudu." Jak se stalo, tak se stalo, synek v té slabé chvilce úplně zapomněl na rusalčin příkaz, sám nevěděl, jak mu to vyletělo z úst: "Tak táto, abys věděl, já se budu ženit!" Kdyby blesk uhodil do mlynáře, víc by neomráčil. Lapal po slovech, lapal, když se trochu sebral, zeptal se: "Ty se budeš ženit? A s kým?" A synek s barvou ven. No vyložil hned všechny karty. "S kým? S rusalkou z řeky Odry. A ještě dnes v noci." Blesk spadl podruhé, mlynáře div se židle nesrazil. Chytil se za hlavu, zaúpěl: "Ale synku, ztratil jsi rozum či co?" V jizbě bylo najednou k zalknutí dusno. Ztratil rozum, neztratil rozum, synek pověděl tolik, řekl i to ostatní. Jak chytal večer ryby a jak k němu připlula rusalka ve zlatém člunu. Jak s ní už po šest úplňků jezdil v noci v tom jejím člunu po Odře a jak jí slíbil, že tuto sobotu v noci se s ní ožení. Jak se stalo, tak se stalo, v tu chvíli si synek vzpomněl na to, co mu přikázala rusalka. Tak dodal: "Ale mrzí mě, táto, že na té svatbě nebudeš. Neměl jsem ti o tom říkat." Do mlynáře blesk uhodil potřetí. Vyskočil od stolu a vykřikl: "A já ti říkám, že dnes v noci nikam nepůjdeš. I kdybych tě měl v komoře zavřít nebo provazy svázat!" "Ale já zas, táto, říká, že tam půjdu! Přísahal jsem, že tam přijdu, a přísahu neporuším!" Mlynář vidí, na synka je třeba s jinou. Povídá: "Synku, vzpamatuj se. Rusalky, to nejsou bytosti jako my, těm dodržet přísahu není třeba." "Jenže já na tu svatbu jít musím!" "Pěkná svatba! Rusalka tě utopí a bude." "No utopit mě neutopí, slíbila mi, že mě třikrát do roka pustí na svět. Já ji mám rád, ona mě má též ráda, tak co? A jestli chceš vědět, řekla mi, že jestli nepřijdu, zle se mi povede. A stejně i tomu, kdo mě bude přemlouvat nebo mi v tom bránit. Tak si to rozvaž!" Ale mlynář poslouchal neposlouchal, vedl stále svou. "Nepřijdeš, nic ti neudělá. Těch jejích výhrůžek se neboj. Když se budeš vyhýbat řece, nic se ti nestane. Na suché zemi nemá rusalka nad lidmi moc. A že ji máš rád a ona že má ráda tebe? Synku, nenech se vysmát! Kdo to jakživ slyšel, aby někdo měl rád rusalku. To je jen klam a mámení!" Mlynář mluvil do synka dopoledne, mluvil do něho odpoledne, až mu přec tu svatbu s rusalkou vymluvil. Vymluvil nevymluvil, synek mu aspoň slíbil, že večer k řece nepůjde a že zůstane s tatínkem doma. Ale řekl mu. "Táto, dělám to s těžkým srdcem. Cítím, že se v noci něco zlého přihodí mně i tobě." Mlynář se těm jeho obavám jen smál: "Nestane se nic. Ráno vstaneš a uvidíš, že všecko bude jako dnes a včera. A ještě za padesát let se budeš svým obavám smát." Ale věřte nevěřte, už se nezasmál ani mlynář ani ten jeho synek. Byl dusný den, ještě dusnější večer. Synek, jak to tatíkovi slíbil, zůstal doma. A nešel k řece ani v noci, i když ho to k ní táhlo tak, že té moci sotva odolal. Tušil, že se něco zlého přihodí, ale kdepak vědět co. Bylo jedenáct hodin, šli s tatínkem spát. Ještě nebylo dvanáct, strhla se taková bouře, že podobnou ani ti nejstarší lidé nepamatovali. Blesk švihal za bleskem, hrom za hromem, spustil se takový lijavec, že se zdálo, jako by se obloha obrátila dnem vzhůru. Propánasvěta, co vody se za tu noc z ní vylilo! A té vody, která se valila řekou! Ráno už jí nestačilo její koryto, vylila se z břehů a stoupala výš a výš, louky, pole, lesy, všecko zaplavila. V poledne už to nebyla řeka, ale jedno veliké jezero. Údolí neúdolí, všude se valila divoká a rozezlená voda. Sebrala stromy, podemlela chalupy, odnesla kůlny a chlévky, no všecko, co jí stálo v cestě. A po mlýně ani památka. Voda prolomila jez, sebrala mlýn i to, co bylo v něm, a odnesla ho kdovíkam. I s mlynářem a jeho synem. Ty dva řeka pohřbila ve svých vlnách. Od toho dne už je nikdo nespatřil. Odro, Odro, jaká ty jsi krásná a kouzelná řeka. Ale když se rozhněváš, je zle v Oderském úvalu.

Císař Pyskač

Panoval císař Leopold I. habsburský. Panoval, ale tak, že za jeho císařování vypuklo v Uhrách velké povstání. Povstalci bojovali jak mohli, ale to veliké vojsko, co proti nim císař poslal, nepřemohli. Nakonec byli poraženi. Ale to císaři a jeho rádcům ve Vídni nestačilo. Sotva povstání bylo potlačeno, císař se začal mstít. Trestal všechny, kteří do něho byli zapleteni, povstání tak či onak podporovali, a stačilo, že s ním třeba jen souhlasili. No žalářů bylo na to v rakouské říši dost a dost. Jak se divit, že mnoho lidí z Uher utíkalo, jen aby se vyhnuli trestu. Utíkali z té země též tři mladí bratři šlechtici, kteří se přidali k povstalcům a bojovali na jejich straně. Vzali, co mohli, nějaké peníze, klenoty, a v převlečení za obchodníky po tajných stezkách přes lesy se dostali až na Kravařsko do okolí Bartošovic. Šli už tak, šli celý den vysokým lesem, teprve při západu slunce se dostali na širokou louku. A na té louce zůstali stát. Ta krása před nimi! Dívali se na kouzelný úval řeky Odry, na lučiny a pole, na bílé dědiny s doškovými střechami, na osamělé dvorce. V zapadajícím slunci, kam dohlédli, všecko bylo ze zlata. Dívali se na ten div, dívali, až ten nejmladší z bratří zvolal: "Bratři, krásnější kout světa jsem neviděl!" "A já též ne!" připojil k tomu prostřední bratr. A ten nejstarší se rozhodl: "Co se budem nevím kam plahočit. Tady nás císař a jeho trabanti nenajdou. Dělejte si, co chcete, ale já zůstanu tady a bude." A bylo. Zůstal tam jeden, zůstal tam ten druhý i ten třetí bratr. Peněz ještě měli dost, tak si tu louku koupili, i nějaký ten les a pole k tomu. Vydávali se za nějaké obchodníky z Vídně nebo za něco takového. Však pod svícnem bývá tma a jejich vídeňští známí jim nějaké ty listiny s cizími jmény opatřili. Usadili se v nejbližším městě a na té louce si postavili velký dům, ale obyvatelé Hukovic a Bartošovic, když přišla na ten dům řeč, nenazvali ho jináč než zámeček. A vždycky jen zámeček a zámeček. Když zámeček tak zámeček, ti tři šlechtici se do něho nastěhovali a žili v něm pod cizími jmény několik let. Jak se živili, tak se živili, když bylo nejhůř, vždycky něco peněz odněkud dostali. Možná, že přece jenom nějaké ty obchody vedli. Ale jinak se do ničeho nepletli, žili si tu docela v bezpečí. To se ví, císař Leopold I. vládl i nad Čechami, Moravou a Slezskem stejně jako nad Uhrami, ale komu by napadlo hledat v těch třech pokojných obchodnících šlechtice, kteří bojovali v Uhrách na straně povstalců proti císaři a před jeho hněvem utekli sem na Moravu. Však Morava byla vždycky pohostinnou zemí! Snad by ti tři bratři a povstalci v tom zámečku v Oderském úvalu žili pokojně až do smrti, kdyby se jednoho dne nepřihodila taková příhoda. Bylo to v létě, jeden vandrovný šel přes Bartošovice do Nového Jičína. Měl hlad, měl žízeň, v kapse mu necinkal ani penízek, a tu vedle cesty na louce zámeček, no jako by ze země vyrostl. Toho hladového a žíznivého vandrovného zrovna trkl. Řekl si nahlas: "Á, tu bydlí nějací zazobanci. Tak jen dovnitř a požádej o nějaké to jídlo. Snad jim po obědě něco zbylo. A když bude i nějaký ten groš, vadit to nebude." Tak hajdy do vrat a do dveří. Bratři seděli právě u stolu po obědě. Snědli všecko, co jim kuchařka uvařila a upekla, ještě se ohlíželi, kde by co bylo. A tu příjde nějaký vandrovný a chtěl by též obědvat. Byli v rozpacích, nebyli v rozpacích, ten nejmladší vandrovnému povídá: "Škoda žes nepřišel o hodinu dříve, ten oběd bys dostal. Najeli jsme se tři, mohl se najíst i čtvrtý." No ten prostřední se omlouval ještě víc: "Oběd jsme ti snědli, ale ve spíži a ve sklepě už též není nic, tak tě nemůžem ani nakrmit ani napojit. Ale nic si z toho nedělej. Až přijdeš příště, najíš se, co budeš chtít." Ale ten nejstarší bratr, ten, co bděl nad jejich společnou pokladnou zvolal: "Hola, bratři, máme ještě jeden tolar. Co s ním? Víte co, dáme ho tomu vandrovnému a bude." Vstal, šel ke skříňce položené na římse krbu, vytáhl odtamtud tolar a ukázal ho svým bratrům. Ten prostřední z nich řekl: "Ale jen mu ho dej, jeden tolar nebo nic, proto už nezhubnem." Nejmladší, ten nejvíc prostořeký bratr, připojil: "I já jsem pro to. Beztak se na toho pyskače na tom tolaru ani podívat nemohu." Jak by ne, narážel na velký spodní ret císaře Leopolda. To na té minci byla vyražena jeho podoba. I ta jeho pyskatost byla na tolaru dobře vidět. Tak, pyskači jeden, marš za našeho zámečku ven! A hodili ten tolar i s císařpánem tomu vandrovnému. Pyskatý císař, nepyskatý císař, vandrovný lap tolar a pravil: "Škoda, že takových nemáte víc. To bych pane bral!" Poděkoval, jak uměl a šel po svých. Došel do Nového Jičína a hned do hospody. Ten tolar už ho svrběl v kapse. Byl tam, hned na stůl jídlo, hned na stůl pití, a jí a pije, jen se mu huba od ucha k uchu jako srp měsíce svítí. A co by si jednou v životě nedopřál? A potom platit. Jazyk z toho, co pil, se mu trochu pletl, co by ne, pochlubil se s tím, od koho ten pyskatý tolar dostal. A kdyby jen to, nesmlčel ani, jaké řeči od těch dobrých pánů v zámečku slyšel. Ti, co v té hospodě zrovna byli, jen po těch slovech lapali. Snad se jim smáli, snad nad nimi jen hlavou pokyvovali, ale jeden jako druhý povídali to dál. Povídali o tom pyskatém císaři dva, povídalo jich o tom deset, neuplynuly ani tři dni, povídalo o těch pyskatých tolarech celé město. Netrvalo dlouho, doneslo se to i na úřady. A když na úřady, tak i na policii. A bylo velké vyšetřování. Nedalo to ani tak velkou námahu a zjistili, kdo ty řeči o těch pyskatých tolarech pustil do světa. No to si přece císařpán nemohl nechat líbit. Jen to zjistili, hned si na ty tři bratry ze zámečku posvítili. Zatkli je, a to se ví, když už je měli pod zámkem, důkladně si je proklepali. Vyšetřovali i to, jak do Bartošovic přišli. A tak nakonec vyšlo najevo, že to nejsou žádní obchodníci z Vídně, ale tři uherští šlechtici, kteří v tom uherském povstání bojovali proti císaři Leopoldovi. A bojovali proti němu i v Bartošovicích. Aspoň svými řečmi o pyskatých tolarech a o tom ostatním. Tak, ptáčci, máme vás! Když to všecko vyzkoumali, ty tři bratry jaksepatří potrestali. Za účast v tom povstání v Uhrách a za toho pyskače na tom tolaru. Jak dlouho za to seděli ve vězení, to už pověst nevypravuje. A tak se pyskatý císař těm třem bratrům přece jen pomstil.

Josef Jiří Meinert

se narodil 22. února 1773 v měšťanské rodině v Litoměřicích, kde jeho otec zastával úřad městského soudce. Základní vzdělání získal na litoměřické městské škole, poté absolvoval gymnázium. Jeho další vývoj byl určen zájmem o humanitní vědy, především literaturu, estetiku a historii. Rozhodl se pro studium humanitních věd a pro učitelskou a literární dráhu. Působil jako profesor v Praze na malostranském a staroměstském gymnáziu. Jeho jméno bylo v Praze známo z jeho literární činnosti jak u německé kulturní veřejnosti, tak u vládnoucí aristokracie.

Tato okolnost byla zřejmě určující pro hraběnku Josefínu Pachtovou, která se rozhodla nabídnout Meinertovi místo vychovatele svého syna Karla. Díky vlivným stykům rodiny Josefíny mu byl umožněn vstup do nejvyšších kruhů tehdejší společnosti. Po delším odloučení Josefíny od manžela došlo k citovému vzplanutí k Meinertovi, který jí imponoval svým vzděláním a citem. Důsledky jejich nelegitimní lásky přiměly hraběnku Pachtovou s obavy před kritikou společnosti vzdálit se na delší dobu z Prahy. 

Odcestovali do Berlina, kde Meinert působil Jako profesor na universitě. Zde se narodila dcera Fany a syn Hugon. Ve svých 38 letech byl penzionován v důsledku chronického onemocněni hrtanu. K jejich odchodu z Prahy přispělo také náhlé úmrtí 13-ti leté dcery Fany. Rodina trávila letni měsíce na zámku v Bartošovicich a Slatině, v zimě přebývali ve Vídni, kde se Meinert věnoval odborným literárním zájmům.

Meinert byl originálním myslitelem a badatelem, sběratelem a publicistou. Jeho vědecké a literární dílo a jeho zájem směřuje hlavně k tématům historickým, ke studiu středověkých listin a církevních dějin na Moravě, ke studiu numismatiky i a folklóru. Po příchodu do Bartošovic zaujal Meinerta folklór tehdejšího německého Kravařska, který v důsledku dlouhodobé izolace od ostatních německých území zachoval starobylý ráz svého lidového nářečí, zvláště v dochovaných lidových písních, lidových popěvcích a pověstech. Nejvýznamnějším publikačním dílem této doby je jeho sbírka německých lidových písní z Kravařska, která vyšla v roce 1817 ve Vídni pod názvem Fylgie (zkrácený název). Již v následujícím roce si za svého pobytu v Bartošovicích všiml nejen svérázného lidového nářečí a zvyku zdejšího selského lidu. 

Podařilo se mu vypátrat i několik původních lidových písní a ty ho zaujaly tak, že je začal sbírat a zapisovat v jejich původním nářečí. Jejich sebrání a edici doporučil Meinertovi při setkání na Vídeňském kongresu v roce 1813 vynikající germanista Jacob Grimm. Po příznivém přijetí prvních ukázek a publikovaných studií se Meinert rozhodl pro úplné sebrání kravařských lidových písní a jejich souborné vydání. 

Při sběru písní, říkadel a hádanek prošel celé Kravařsko, vyslechl na stovky lidových zpěváků a vypravěčů a zvládl během téměř čtyřleté práce na tomto díle tehdejší kravařské německé nářečí tak důkladně, že mohl k publikovaným písním připojit i stručný popis jeho charakteristických znaku s glosářem obsahujícím cca 1000 nářečních výrazu. Vysvětluje svůj postup při jejich sběru, výběru a úpravě, jakož i použitou ortografii při jejich grafickém záznamu. 

Sbírka obsahuje celkem 134 lidových písní, 8 fulneckých vánočních písní, 6 dětských říkanek a 42 hádanek. Po textech písní následuje pojednání o Kravařsku a jeho obyvatelstvu, pak popis kravařského německého dialektu a glosář nařčeních výrazu s uvedením jejich spisových ekvivalentů. Závěr knihy přináší obsah s autorovými vysvětlivkami a poznámkami k písním. Meinertovými pomocníky při sestavení sbírky byli farář Johan Bayer, správce vrchnostenského úřadu Ullmann a student Teichmann. 

Jeho dílo je významné nejen tím, že v něm zachytil na počátku 19. století svérázné lidové písně Kravařska, ale i jeho archaický německý dialekt. Z tohoto důvodu je to nesporně nejvýznamnější Meinertovo dílo, jež se dočkalo v roce 1909 reedice. 

V průběhu své dlouholeté badatelské a literární činnosti se seznámil a udržoval styky s takovými osobnostmi, jako byli Josef Dobrovský, František Palacký, Anselm Feuerbach, Josef Eichendorf a další. 

Dne 6. prosince 1833 hraběnka Josefína Pachtová, jeho životní družka, v Bartošovicích zemřela. U kostela nechal Josef Jiří Meinert postavit hrobku, kopii knížecí výmarské hrobky.
Jeho dnes již antikvariátní vědecké a literární dílo zůstane však trvalým svědkem jeho doby a součástí naší regionální historie.

Obec

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
28
1
29 30 1
1
2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15
1
16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 31 1

Univerzální překladač

Překlad (translations)

Informace e-mailem

Novinky e-mailem

Aktuální počasí

dnes, pondělí 26. 10. 2020
slabý déšť 16 °C 8 °C
úterý 27. 10. slabý déšť 18/10 °C

Odkazy

Greenways

Czechpoint

Místní akční skupina, o.s.

Moravské Kravařsko

Technotrasa

MORAVSKOSLEZSKÝ KRAJ - NEVŠEDNÍ ZÁŽITKY

MORAVSKOSLEZSKÝ KRAJ

Policie ČR

Nabíky práce

Pohádkové Poodří

Rozpočet

Rozpočet

Aktuální stavy toků

26.10.2020 12:40

Aktuální výška:

150 cm

26.10.2020 12:40

Aktuální výška:

25 cm

26.10.2020 12:40

Aktuální výška:

92 cm

26.10.2020 12:40

Aktuální výška:

68 cm

26.10.2020 12:40

Aktuální výška:

55 cm

26.10.2020 12:40

Aktuální výška:

51 cm

Aktuální stavy hladiny v okolí
KS Bartošovicenormální
KS Petřvaldnormální
LG Nový Jičínnormální
LG Sedlnicenormální
KS Vlčovicenormální
KS Bravanticenormální

Obec Bartošovice

Obecní úřad
Bartošovice

Bartošovice 135

742 54 Bartošovice

Tel.: +420 556 729 185

E-mail:
obec@bartosovice.cz

Provozní doba OÚ

Pondělí
7,00-11,30 a 12,00-18,00
úřední den

Úterý
7,00-11,30 a 12,00-15,00

Středa
7,00-11,30 a 12,00-17,00

Čtvrtek
7,00-11,30 a 12,00-15,00

Pátek
7,00-12,00

Mobilní aplikace

appGoogle playapp

Rychlé odkazy