Pověsti
O rusalce z řeky Odry
Odro, Odro, jaká ty jsi krásná a kouzelná řeka! Ale když se rozhněváš, je zle v Oderském úvalu. V Bartošovicích žil před dávnými a dávnými lety jeden mlynář a ten měl jediného syna. Jediného syna, mládence švarného, radost se na něho podívat. Robu mlynář pochoval při jeho narození, a tak se nedivte, že ho opatroval jako oko v hlavě. Však měl jenom toho jediného. Synek vyrostl, nejedna děvucha se po něm ohlížela. Bohaté, chudobné, černovlásky i plavovlásky, každá z nich by si ho ráda vzala. Jen kdyby se na některou usmál, jen kdyby některé slovíčko řekl, a mohla být za měsíc svatba. Ale synek se na žádnou děvuchu ani nepodíval, se žádnou nepromluvil, no ani k muzikám nechodil, jako by děvuchy nebyly na světě. Sedláci, kteří měli doma dcery na vdávání, nejednou starému mlynáři nadhazovali, že by měl syna oženit. Hned tu, hned tam slyšel: "Ty máš syna, já mám dceru, dáme to dohromady. Moje děvucha je jako jiskra a věno má podle toho. Bude to výhra pro tebe i pro mě." Mlynář, i když by rád viděl, aby syn už do mlýna nějakou nevěstu přivedl, se takovým řečem jen smál a obvykle na ně odpovídal: "Co syn, ten má času dost a dost. A šumnou bohatou nevěstu dostane, kdy bude chtít." A tak všecky děvuchy o tom synkovi říkaly, že je pyšný a že to má po tátovi. Ale synek pyšný nebyl. Pravda bylo, že ještě neuviděl tu, která by se mu líbila. No jedna tu byla přece. Líbila se mu Odra. Jak měl volno, jen k řece. To byla jeho děvucha. Když si na ni vzpomněl nebo u ní lovil ryby, jako by v něm všecko zpívalo: "Odro, Odro, jaká ty jsi krásná a kouzelná řeka! Žádná z děvuch není nad tebe!" jednou k večeru též lovil ryby v Odře nedaleko jezu. To se ještě v řece rybami jen hemžilo. Hemžilo nehemžilo, bylo to jako s uděláním, šestkrát už hodil do vody síť, ale když ji vytáhl, v té ani rybička. Synek se podíval vyčítavě na řeku a povídá: "Odro, dříve se od tebe nehnu, dokud nechytím aspoň jednu pořádnou rybu. I kdybych měl tady sedět do rána!" A po sedmé hodil síť do vody. Přišel večer, spadla noc a on ještě seděl u řeky. Vyšel měsíc, hledí přes křoví a vrby, kreslí zlaté pruhy na vodě, zde tenké, tam tlustší, no vypadá to jako by z vody vyrůstal palác se zlatými a mramorovanými sloupy. A palác z vody roste a roste, synek před ním sedí, ale všecky rybky mu utíkají do toho paláce, v síti pořád nic. Když už tam seděl skoro dvě hodiny a nic nechytil, znovu se podívá na řeku a praví: "Odro, Odro, jaká jsi nevděčná řeka. Já tě mám tak rád a ty mi nedáš ani rybičku běličku. Ale budu s tebou zápasit třeba do rána, však uvidíme, kdo s koho!" A jak u té řeky tak sedí a jak tam tak mudruje, panejane, co nevidí! Ten palác uprostřed řeky se otevře a z jeho brány vyplouvá člun a v něm jakási postava. Voda se před člunem čeří, vlnky od něho utíkají, po řece jako by někdo rozhazoval veliké zlaté prsteny. A ty prsteny se zvětšují a zvětšují, už jsou tak veliké, že přesahují řeku. Ale to nic, najednou se uprostřed prstenů na hladině řeky objeví zlatá loďka a v ní sedí krásná překrásná panna. Krásná, překrásná panna a celá nahá, zato z hlavy na ramena a z ramen až po kolena jí padaní zlaté vlasy, ty nejkrásnější šaty. Synek div nevykřikne: "Propánasvěta, to je rusalka z řeky Odry!" Často přečasto slyšel o ní vypravovat na večerních besedách ve mlýně. Věřil těm povídačkám, nevěřil, teď ji viděl před sebou živou. A byla ještě krásnější, než ji na těch besedách líčili. A v tom si vzpomeň, co jeden z těch besedníků povídal: "Kdo tu rusalku uvidí, ať nechá všeho, vezme nohy na ramena a utíká odtud, jináč ji načisto propadne. I kdyby se mu v síti házelo pět zlatých ryb, jen pryč a pryč!" Tak prázdná síť sem, prázdná síť tam, synek skok na nohy a užuž chce pádit odtud. Ale v tom uslyší: "Počkej, neutíkej! Copak jsi před chvíli neříkal, že mě máš rád?" Sotva synek uslyšel ten líbezný hlas, nohy jako by mu do země vrostly. Stál tam, stál, na tu krásnou překrásnou pannu se díval, na útěk ani pomyšlení. A čím dále se na ni díval, tím víc jí byl okouzlen. A ona zas: "Vidím, žes dosud nic nechytil. Vem síť, hoď ji ještě jednou do vody." Udělal tak, jak rusalka radila. Netrvalo ani pět minut a síť byla plná ryb. Jen se to v ní hemžilo. Panejane, jak to unese? Unese, neunese, zeptal se: "A co ti za to dlužím?" Rusalka se na něho usmála a řekla: "Dlužíš, nedlužíš, ale jestli chceš ty ryby, něčím zaplatit, skoč do mého člunu a projeď se se mnou po řece." Byla tak šumná, že synkovi se z toho zatočila hlava. Jak by ne, když šumnější děvuchu ještě neviděl. Co se tam bude rozmýšlet? A skok do člunu. Byl tam, sedl si vedle ní a jezdili vzhůru dolů po řece. Bránil se nebránil, najednou ji objal a políbil na její voňavá ústa. Políbil ji jednou, políbil ji dvakrát a byl celý v její moci. Kdopak ví, kolik těch polibků mu za tu noc dala ona. Možná že byste to nespočítali. Odro, Odro, jaká ty jsi krásná a kouzelná řeka! Žádná z děvuch se ti nevyrovná! Noc uplynula jako hodina, když už kohouti zpívali v dědinách, rusalka řekla: "Můj milý, musím už jít. Ale víš ty co, přijdi sem ještě sedmkrát, vždycky v sobotu za večera. Nebudeš toho litovat. Když sem přijdeš, nachytáš tolik ryb, co budeš chtít. Ale po tu dobu nesmíš políbit žádnou děvuchu kromě mne!" No to synek mohl snadno slíbit. A kdopak ví, co by neslíbil, kdyby si o to řekla. Tak byl poblázněný rusalčinou krásou. Než se ponořila do toho svého zlatého paláce, ještě řekla: "Tak přísahej při památce své matky, že přijdeš!" "Přísahám při památce své matky, že přijdu." A ona znovu: "To ti povídám, když nedodržíš slovo a o příštím úplňku nepřijdeš, zle s tebou!" A byla tu jenom řeka, na kterou padaly první jiskřičky úsvitu. Synek vzal ryby, vzal síť a šel domů. Bylo léto, neděle, vklouzl do stodoly a tam si lehl do slámy. Ráno vstal, přinesl ryby do kuchyně. Bodejť by ne, všichni se divili, kolik těch ryb nachytal. Ale synek ani muk o tom, kdo mu při tom pomáhal. Pomalu, pomalu míjel den za dnem, synek se nemohl dočkat, až tu bude příští úplněk. Ale i ten přišel. Byla sobota, byl večer, synek vzal síť a hajdy k Odře. Tam hodil síť do vody, netrvalo půl hodiny, nalovil tolik ryb, co chtěl. Spadla noc, nad lesy stoupal měsíc jak velký měděný peníz. Čím více stoupal, tím více bledl. Z řeky začaly vyrůstat zlaté a mramorové sloupy. Netrvalo dlouho a uprostřed řeky stál zlatý palác. No palác všech paláců. Jeho dveře se otevřely a z nich ve stříbrném člunu vyplula rusalka. Byla ještě krásnější než poprvé, zlaté vlasy jí padaly na ramena, s ramen až na kolena, na šaty, jaké žádná švadlena dosud neušila. Zastavila se u břehu a řekla: "Pojď sedni si ke mně." Sedl si vedle ní a rusalka s¨hleděla na něho velkýma mámivýma očima. Jeli po řece a ona začala zpívat. Bránil se, nebránil, synek ji objal a políbil na její voňavá ústa. Kdopak ví, kolikrát ji synek políbil za tu noc, kdopak ví, kolikrát ho za tu noc políbila ona, no radši to nebudem počítat, stejně bychom to nespočítali. A zatím člun plul sem a tam po řece, nikdo nevesloval, nikdo ho neřídil, možná, že ho táhly ryby za měsíční paprsky. Odro, Odro, jaká ty jsi krásná a kouzelná řeka! Žádná z děvuch nad tebe krásnější není! A tak v tom člunu jezdili až po sám úsvit. Když ze tmy šlehla první jiskerka dne, rusalka řekla: "Můj milý, ,nedá se nic děla, teď už musím jít. Ale budu tě zas čekat za měsíc. Přísahej mi, že určitě přijdeš!" Tak přísahal, že přijde, i kdyby ohnivé trámy padaly. Ještě mu připomněla: "Přijdeš, všecko bude dobré, nepřijdeš, zle s tebou!" Jen byl synek na břehu, člun se od něho odrazil a plul do středu řeky. Tam začal i s rusalkou klesat do vody. A jak se do ní ponořoval, mizel i ten zlatý palác, i ty jeho sloupy a střechy. Netrvalo dlouho, zbyla tu jen řeka a na ni padaly bílé jiskry úsvitu. Synek stál na jejím břehu, mnul si oči a ptal se: "Byla tu - nebyla?" No sám nevěděl. Vzal ryby, vzal síť a šel domů. Zase se vyspal ve stodole na slámě. Vstal, když už slunce bylo vysoko, a zanesl ryby do kuchyně. To se ví, všichni se divili, jak mohl tolik ryb nachytat. A tak bylo za třetího, čtvrtého a pátého úplňku. Při šestém setkání, ještě než začaly padat jiskry úsvitu na řeku, rusalka se synka zeptala: "A co kdybys u mne zůstal navždy?" Tak synek hned: "A co bych nezůstal? Přece víš, že tě mám rád a že bych krásnější děvuchu nenašel." A ona ještě rychleji: "Tak víš co, přijď tentokrát za týden. Já prozatím připravím všecko na naši svatbu. Vezmem se a bude. Zůstanem bydlet v mém paláci tak dlouho, dokud poteče řeka. Oba věčně mladí. Ale abys neřekl, třikrát do roka tě pustím na svět. Jenom tě varuji, o té naši svatbě nikomu ani muk! Ani svému tatínkovi nic neříkej! A teď mi přísahej při naší lásce, že určitě přijdeš!" Tak přísahal při té jejich velké lásce, že příští sobotu určitě přijde. Když spadla první jiskerka úsvitu na řeku a oni se loučili, ještě mu připomněla: "Nepřijdeš, zle s tebou. A kdybys to snad nevydržel a někomu to pověděl, že budeš mít se mnou svatbu, zle bude i s tím, kdo ti to bude vymlouvat. Abys to věděl!" Řekla to, dovezla ho na břeh a zas odplula doprostřed řeky. Tam její člun začal klesat do vody mezi ty zlaté a mramorové sloupy, a zas nebylo nic. Byla tu jen Odra, ta krásná a kouzelná řeka v ranních šatech. No ta nejkrásnější z děvuch se jí nemohla vyrovnat. Synek vzal ryby, vzal síť a šel pomalu k mlýnu. Cestou myslel jen na to, jaké to bude, až bude žít pořád s rusalkou v tom jejím paláci. Divte se nedivte, hned ho to lákalo, hned ho to lekalo. Vlezl do stodoly na slámu, že se tam vyspí. Spal nespal, i ve snu se mu zdálo o té podivné svatbě. Sotva vstal, všecky jeho myšlenky se točily kolem rusalky, kolem té jeho svatby a kolem toho, co mu rusalka řekla. No hned se té svatby bál, hned se jí nebál. A tak i v ostatních dnech. Robil, robil, ale všecko, za co vzal, mu padalo z rukou. I jeho tatík už delší dobu pozoroval, že se synkem se něco děje. Ani ostatním ve mlýně neušlo, že už to není ten veselý a bezstarostný synek jako dříve. Ale co by se tam do něčeho pletli, co není jejich starost. Je tu tatík, ať si to se synkem vyřídí. A opravdu, tentokrát to mlynáři nedalo. Viděl, synka něco trápí, nemůže to jen tak nechat. V sobotu ráno, začínal takový dusný den, když seděli při snídani u stolu, povídá: "Synku, copak se ti stalo, že chodíš jako by ti kury chléb sežraly? Vzpamatuj se, vždyť až tu budeš po mně hospodařit, s takovou bys brzy přišel na žebrotu. Jsi nemocný čí co?" No synek na to všecko: "Ale tatíčku, nic mi není. Jsem zdravý jako ryba v Odře." Tatík se nedal odbýt, naléhal dál: "Dobrá, nemocný nejsi, ale vidím, něco tě trápí. Svěř se mi s tím. Řekneš mi to, jako bys půl toho trápení za sebe hodil." Synek sám už toužil se někomu se svým tajemstvím svěřit. Matku neměl, zbyl mu jen tatík, tak co měl dělat? Když tatík na něho naléhal a naléhal, nakonec přece jen řekl: "Táto, když ti to řeknu, nebudeš se mi smát?" "Ale to se ví, že nebudu." Jak se stalo, tak se stalo, synek v té slabé chvilce úplně zapomněl na rusalčin příkaz, sám nevěděl, jak mu to vyletělo z úst: "Tak táto, abys věděl, já se budu ženit!" Kdyby blesk uhodil do mlynáře, víc by neomráčil. Lapal po slovech, lapal, když se trochu sebral, zeptal se: "Ty se budeš ženit? A s kým?" A synek s barvou ven. No vyložil hned všechny karty. "S kým? S rusalkou z řeky Odry. A ještě dnes v noci." Blesk spadl podruhé, mlynáře div se židle nesrazil. Chytil se za hlavu, zaúpěl: "Ale synku, ztratil jsi rozum či co?" V jizbě bylo najednou k zalknutí dusno. Ztratil rozum, neztratil rozum, synek pověděl tolik, řekl i to ostatní. Jak chytal večer ryby a jak k němu připlula rusalka ve zlatém člunu. Jak s ní už po šest úplňků jezdil v noci v tom jejím člunu po Odře a jak jí slíbil, že tuto sobotu v noci se s ní ožení. Jak se stalo, tak se stalo, v tu chvíli si synek vzpomněl na to, co mu přikázala rusalka. Tak dodal: "Ale mrzí mě, táto, že na té svatbě nebudeš. Neměl jsem ti o tom říkat." Do mlynáře blesk uhodil potřetí. Vyskočil od stolu a vykřikl: "A já ti říkám, že dnes v noci nikam nepůjdeš. I kdybych tě měl v komoře zavřít nebo provazy svázat!" "Ale já zas, táto, říká, že tam půjdu! Přísahal jsem, že tam přijdu, a přísahu neporuším!" Mlynář vidí, na synka je třeba s jinou. Povídá: "Synku, vzpamatuj se. Rusalky, to nejsou bytosti jako my, těm dodržet přísahu není třeba." "Jenže já na tu svatbu jít musím!" "Pěkná svatba! Rusalka tě utopí a bude." "No utopit mě neutopí, slíbila mi, že mě třikrát do roka pustí na svět. Já ji mám rád, ona mě má též ráda, tak co? A jestli chceš vědět, řekla mi, že jestli nepřijdu, zle se mi povede. A stejně i tomu, kdo mě bude přemlouvat nebo mi v tom bránit. Tak si to rozvaž!" Ale mlynář poslouchal neposlouchal, vedl stále svou. "Nepřijdeš, nic ti neudělá. Těch jejích výhrůžek se neboj. Když se budeš vyhýbat řece, nic se ti nestane. Na suché zemi nemá rusalka nad lidmi moc. A že ji máš rád a ona že má ráda tebe? Synku, nenech se vysmát! Kdo to jakživ slyšel, aby někdo měl rád rusalku. To je jen klam a mámení!" Mlynář mluvil do synka dopoledne, mluvil do něho odpoledne, až mu přec tu svatbu s rusalkou vymluvil. Vymluvil nevymluvil, synek mu aspoň slíbil, že večer k řece nepůjde a že zůstane s tatínkem doma. Ale řekl mu. "Táto, dělám to s těžkým srdcem. Cítím, že se v noci něco zlého přihodí mně i tobě." Mlynář se těm jeho obavám jen smál: "Nestane se nic. Ráno vstaneš a uvidíš, že všecko bude jako dnes a včera. A ještě za padesát let se budeš svým obavám smát." Ale věřte nevěřte, už se nezasmál ani mlynář ani ten jeho synek. Byl dusný den, ještě dusnější večer. Synek, jak to tatíkovi slíbil, zůstal doma. A nešel k řece ani v noci, i když ho to k ní táhlo tak, že té moci sotva odolal. Tušil, že se něco zlého přihodí, ale kdepak vědět co. Bylo jedenáct hodin, šli s tatínkem spát. Ještě nebylo dvanáct, strhla se taková bouře, že podobnou ani ti nejstarší lidé nepamatovali. Blesk švihal za bleskem, hrom za hromem, spustil se takový lijavec, že se zdálo, jako by se obloha obrátila dnem vzhůru. Propánasvěta, co vody se za tu noc z ní vylilo! A té vody, která se valila řekou! Ráno už jí nestačilo její koryto, vylila se z břehů a stoupala výš a výš, louky, pole, lesy, všecko zaplavila. V poledne už to nebyla řeka, ale jedno veliké jezero. Údolí neúdolí, všude se valila divoká a rozezlená voda. Sebrala stromy, podemlela chalupy, odnesla kůlny a chlévky, no všecko, co jí stálo v cestě. A po mlýně ani památka. Voda prolomila jez, sebrala mlýn i to, co bylo v něm, a odnesla ho kdovíkam. I s mlynářem a jeho synem. Ty dva řeka pohřbila ve svých vlnách. Od toho dne už je nikdo nespatřil. Odro, Odro, jaká ty jsi krásná a kouzelná řeka. Ale když se rozhněváš, je zle v Oderském úvalu.
Císař Pyskač
Panoval císař Leopold I. habsburský. Panoval, ale tak, že za jeho císařování vypuklo v Uhrách velké povstání. Povstalci bojovali jak mohli, ale to veliké vojsko, co proti nim císař poslal, nepřemohli. Nakonec byli poraženi. Ale to císaři a jeho rádcům ve Vídni nestačilo. Sotva povstání bylo potlačeno, císař se začal mstít. Trestal všechny, kteří do něho byli zapleteni, povstání tak či onak podporovali, a stačilo, že s ním třeba jen souhlasili. No žalářů bylo na to v rakouské říši dost a dost. Jak se divit, že mnoho lidí z Uher utíkalo, jen aby se vyhnuli trestu. Utíkali z té země též tři mladí bratři šlechtici, kteří se přidali k povstalcům a bojovali na jejich straně. Vzali, co mohli, nějaké peníze, klenoty, a v převlečení za obchodníky po tajných stezkách přes lesy se dostali až na Kravařsko do okolí Bartošovic. Šli už tak, šli celý den vysokým lesem, teprve při západu slunce se dostali na širokou louku. A na té louce zůstali stát. Ta krása před nimi! Dívali se na kouzelný úval řeky Odry, na lučiny a pole, na bílé dědiny s doškovými střechami, na osamělé dvorce. V zapadajícím slunci, kam dohlédli, všecko bylo ze zlata. Dívali se na ten div, dívali, až ten nejmladší z bratří zvolal: "Bratři, krásnější kout světa jsem neviděl!" "A já též ne!" připojil k tomu prostřední bratr. A ten nejstarší se rozhodl: "Co se budem nevím kam plahočit. Tady nás císař a jeho trabanti nenajdou. Dělejte si, co chcete, ale já zůstanu tady a bude." A bylo. Zůstal tam jeden, zůstal tam ten druhý i ten třetí bratr. Peněz ještě měli dost, tak si tu louku koupili, i nějaký ten les a pole k tomu. Vydávali se za nějaké obchodníky z Vídně nebo za něco takového. Však pod svícnem bývá tma a jejich vídeňští známí jim nějaké ty listiny s cizími jmény opatřili. Usadili se v nejbližším městě a na té louce si postavili velký dům, ale obyvatelé Hukovic a Bartošovic, když přišla na ten dům řeč, nenazvali ho jináč než zámeček. A vždycky jen zámeček a zámeček. Když zámeček tak zámeček, ti tři šlechtici se do něho nastěhovali a žili v něm pod cizími jmény několik let. Jak se živili, tak se živili, když bylo nejhůř, vždycky něco peněz odněkud dostali. Možná, že přece jenom nějaké ty obchody vedli. Ale jinak se do ničeho nepletli, žili si tu docela v bezpečí. To se ví, císař Leopold I. vládl i nad Čechami, Moravou a Slezskem stejně jako nad Uhrami, ale komu by napadlo hledat v těch třech pokojných obchodnících šlechtice, kteří bojovali v Uhrách na straně povstalců proti císaři a před jeho hněvem utekli sem na Moravu. Však Morava byla vždycky pohostinnou zemí! Snad by ti tři bratři a povstalci v tom zámečku v Oderském úvalu žili pokojně až do smrti, kdyby se jednoho dne nepřihodila taková příhoda. Bylo to v létě, jeden vandrovný šel přes Bartošovice do Nového Jičína. Měl hlad, měl žízeň, v kapse mu necinkal ani penízek, a tu vedle cesty na louce zámeček, no jako by ze země vyrostl. Toho hladového a žíznivého vandrovného zrovna trkl. Řekl si nahlas: "Á, tu bydlí nějací zazobanci. Tak jen dovnitř a požádej o nějaké to jídlo. Snad jim po obědě něco zbylo. A když bude i nějaký ten groš, vadit to nebude." Tak hajdy do vrat a do dveří. Bratři seděli právě u stolu po obědě. Snědli všecko, co jim kuchařka uvařila a upekla, ještě se ohlíželi, kde by co bylo. A tu příjde nějaký vandrovný a chtěl by též obědvat. Byli v rozpacích, nebyli v rozpacích, ten nejmladší vandrovnému povídá: "Škoda žes nepřišel o hodinu dříve, ten oběd bys dostal. Najeli jsme se tři, mohl se najíst i čtvrtý." No ten prostřední se omlouval ještě víc: "Oběd jsme ti snědli, ale ve spíži a ve sklepě už též není nic, tak tě nemůžem ani nakrmit ani napojit. Ale nic si z toho nedělej. Až přijdeš příště, najíš se, co budeš chtít." Ale ten nejstarší bratr, ten, co bděl nad jejich společnou pokladnou zvolal: "Hola, bratři, máme ještě jeden tolar. Co s ním? Víte co, dáme ho tomu vandrovnému a bude." Vstal, šel ke skříňce položené na římse krbu, vytáhl odtamtud tolar a ukázal ho svým bratrům. Ten prostřední z nich řekl: "Ale jen mu ho dej, jeden tolar nebo nic, proto už nezhubnem." Nejmladší, ten nejvíc prostořeký bratr, připojil: "I já jsem pro to. Beztak se na toho pyskače na tom tolaru ani podívat nemohu." Jak by ne, narážel na velký spodní ret císaře Leopolda. To na té minci byla vyražena jeho podoba. I ta jeho pyskatost byla na tolaru dobře vidět. Tak, pyskači jeden, marš za našeho zámečku ven! A hodili ten tolar i s císařpánem tomu vandrovnému. Pyskatý císař, nepyskatý císař, vandrovný lap tolar a pravil: "Škoda, že takových nemáte víc. To bych pane bral!" Poděkoval, jak uměl a šel po svých. Došel do Nového Jičína a hned do hospody. Ten tolar už ho svrběl v kapse. Byl tam, hned na stůl jídlo, hned na stůl pití, a jí a pije, jen se mu huba od ucha k uchu jako srp měsíce svítí. A co by si jednou v životě nedopřál? A potom platit. Jazyk z toho, co pil, se mu trochu pletl, co by ne, pochlubil se s tím, od koho ten pyskatý tolar dostal. A kdyby jen to, nesmlčel ani, jaké řeči od těch dobrých pánů v zámečku slyšel. Ti, co v té hospodě zrovna byli, jen po těch slovech lapali. Snad se jim smáli, snad nad nimi jen hlavou pokyvovali, ale jeden jako druhý povídali to dál. Povídali o tom pyskatém císaři dva, povídalo jich o tom deset, neuplynuly ani tři dni, povídalo o těch pyskatých tolarech celé město. Netrvalo dlouho, doneslo se to i na úřady. A když na úřady, tak i na policii. A bylo velké vyšetřování. Nedalo to ani tak velkou námahu a zjistili, kdo ty řeči o těch pyskatých tolarech pustil do světa. No to si přece císařpán nemohl nechat líbit. Jen to zjistili, hned si na ty tři bratry ze zámečku posvítili. Zatkli je, a to se ví, když už je měli pod zámkem, důkladně si je proklepali. Vyšetřovali i to, jak do Bartošovic přišli. A tak nakonec vyšlo najevo, že to nejsou žádní obchodníci z Vídně, ale tři uherští šlechtici, kteří v tom uherském povstání bojovali proti císaři Leopoldovi. A bojovali proti němu i v Bartošovicích. Aspoň svými řečmi o pyskatých tolarech a o tom ostatním. Tak, ptáčci, máme vás! Když to všecko vyzkoumali, ty tři bratry jaksepatří potrestali. Za účast v tom povstání v Uhrách a za toho pyskače na tom tolaru. Jak dlouho za to seděli ve vězení, to už pověst nevypravuje. A tak se pyskatý císař těm třem bratrům přece jen pomstil.